V říjnu 2025 mi bude 35 let...
Od svých 28mi let trpím má paranoidní schizofrenii a bipolární výkyvy...
Když jsem poznala svého přítele, tak jsem byla zdravá, štíhlá a hezká...
Bylo mi 25 let...
Za tři roky nato jsem onemocněla schizofrenií...
Bludy a halucinace již mám zaléčené, ale stále trpím na negativní příznaky schizofrenie jako ztráta zájmu o věci, co mě bavily dříve, deprese, která se střídá s mánií aj.
Deprese je stav, kdy jsem unavená a nezvládám ani běžné činnosti například osobní hygienu...
Nemám žádné své kamarády a tak všichni známí, co mám, jsou přátelé od mého přítele.
Přišla jsem o své přátelé, když mi v mých 25ti letech můj přítel zakázal chodit se bavit...
Teď si je kvůli své diagnóze najdu těžko...
Moji rodiče mě v mých 16ti letech vykopli a tak jsem šla bydlet k prarodičům, kteří mi dnes a denně dávali najevo, jak mě tam mít nemusí a neměla jsem tam žádná práva.
Měla jsem držet hubu a šoupat nohama...
Nejlepší kamarád mého přítele, který je u nás doma věcně, mě u nás doma buzeruje, že jsem líná a k ničemu. Nemůžu nic ovlivnit, protože tady má slovo můj přítel a já jsem na něm závislá a musím ho poslouchat, tak se musím nechat buzerovat a ani doma nemám klid od negativních reakcí na to, že jsem nemocná.
Všichni mého přítele litují, že se o mě stará a jak to má se mnou těžké a že já jsem pouze jeho koule na noze úplně zbytečná, líná a k ničemu.
Dokonce i můj psychiatr se zeptal mého přítele, co z toho má, že se o mě takhle stará.
Můj přítel je o 23 let starší než já a je slušně společensky zařazen, protože dělá vysoce postaveného manažera s bere mě na drahé dovolené a já mu to nemůžu ničím oplatit a navíc kvůli jeho společenskému postavení jsou všichnina jeho straně, protože já jsem nicka, o kterou tu nejde.
Všichni mě vidí jako jeho přítěž.
Rodina na mě kašle, takže tam nemám útočiště a já si nejsem sama schopná poradit...
Teď jsem tlustá, nemocná, neschopná a k ničemu a pouze přítěž...
Nikdo se nesnaží pochopit mě.
Viděla jsem v blázinci spoustu psychicky
nemocných lidí, co byli na ulici a já se bojím odejít a nebýt tedy přítěž, abych takhle nedopadla, protože můj invalidní důchod je velmi malý, protože když jsem v mládí dělala hostesku a modelku, tak jsem nemyslela na to, že brzy takhle onemocním a že si mám a to šetřit peníze. Kdo by jako mladý na to myslel?
Teď jsem totální nula, která nikoho nezajímá, o kterou tu nejde a jediné východisko, co vidím, je sebevražda, abych ušetřila sebe těch narážek na mou osobu a také ostatní, co tak svou existencí obtěžuji, ale nedokáži se zabít...
Nevím, co mám dělat.
Není mi dobře z těch lidí, co do mě jedou, ale také chápu, že přítel si zaslouží zastání a politování, když se o mě takhle stará a já mu jsem k ničemu, ale mohl by existovat i někdo, kdo bude na mé straně...
|
| Omětunejde |
 35 |
|
|
37 
