| Můj světonázor prošel za více než patnáct let jeho existence turbulentním vývojem. Některé jeho pasáže byly tvrdé, některé ostré, někdy smutné a jindy nadějné. Uvědomuji si všechna úskalí mého světonázoru. Někdy jsem se mýlil, někdy jsem měl pravdu napůl, jindy jsem ji měl naprostou. Vždy jsem to dělal tak, že když jsem začal nějakou etapu světonázoru považovat za překonanou, snažil jsem se ji zcela vytěsnit, vymazat, distancovat se, popřít ji. Jako by snad bylo nějaké směřování k něčemu lepšímu, pokročilejšímu, hodnotnějšímu. Vše jsou jen etapy. Z hlubin mé minulosti se najednou vynoří starý názor a najednou zjišťuji, že nalezne využití v mé současné situaci. Učím se mít respekt ke své minulosti, byť plné úletů, omylů a běhu ode zdi ke zdi. Začínám ke své minulosti cítit lásku. Je problematická, ale činí mě tím, čím jsem. Je to studna vědění o mně samém. Zpětně poznávám sám sebe víc do hloubky. Vytvářím harmonii mezi tím, co bylo, a tím, co je. Za jakýkoliv můj názor, zachycený kdysi dávno na papír nebo na digitální úložiště, jsem vděčný a již tento materiál nehodlám mazat a házet do koše jako dřív. Mnoho se takto nedochovalo, ale již jsem moudřejší. Nyní to, co zbylo, považuji za své osobní muzejní kousky. Je to muzeum mého života a já o něj budu pečovat, neboť je to zhmotnělý projev mojí duše. |
| Schraňovač |
 27 |
|
|
