Chodila jsem pár měsíců s jedním člověkem, zkraje to bylo skvělé, ale čím dál víc častěji vyplouvá na povrch jeho charakterove rysy, co mě nebavily. Vše jen podle něj, přehnaná esoterika, poverčivost, UFO, Ježíš a vše namíchané, směřující prakticky do bludů. Opatrně jsem se ho dozvěděla, zda by nechtěl navštívit psychiatra a dozvěděla jsem se o sobě i své matce tolik hnusných věcí, že jsem se opravdu začala bát. Byl to začátek konce, velmi brzy jsem to ukončila. A nastal teror. 300-500 zpráv denně, vyznání, prosby, hrozby, urážky, fyzické pronásledování, pomlouvat a rozhlašování nesmyslů po společných znamych . Pár měsíců jsem to vydržela, pak šla na policii. Poprvé mě nebaví vážně, podruhé ano. Proběhl soud, kde mu byl udělen nepodmíněný trest (nebyla jsem první, kterou obtěžoval, tudíž byl v podmínce), ale namísto do vězení nastoupil do ochranné léčby na uzavřeném oddělení psychiatrie.
Když ho odvadeli od soudu, řval na mne, že mě proklina a že mě čeká pomalá a bolestivá smrt a taky trest boží.
Jako příjemný to nebylo, ale brala jsem to jako výkřiky nešťastného a psychicky nemocného člověka.
O tyden pozdeji mě během zahraniční služební cesty v metru fyzicky napadl neznámý chlap, bolestivé mi kroutil ňadra a bránil v pohybu. Dělám sebeobranu, tak jsem ho kola do rozkroku a dala mu facku, upadl a já mohla utéci. Zapomněla jsem na to, uběhl další měsíc. Kamarádka se o víkendu vdávala a já jí šla na svatbu, jinaknby mě do kostela nikdo nedostal. Na schodech do kostela jsem upadla tak nešťastně, že jsem si zlomila nohu i ruku. Zajímavé je, že přesně tu nohu a tu ruku, kterými jsem zpacifikovala onoho neznámého útočníka v metru. Přijde mi to šílené. Ležím teď v nemocnici, mám čas přemýšlet. No a pořád se mi tam cpe ten trest boží...myslíte, že je to možné, nebo blbost? Co případně s tím? |
| Prokletá možná |
 |
|
|
32 
