Léto 1936, věznice ve Spandau
Venku se už setmělo a žalář se ponořil do nebývalého ticha. V jedné cele v přízemí cosi leželo. Bylo to schoulené do klubka a těžce to oddychovalo. Ve zbitém obličeji sotva bylo poznat, o koho jde. Napovídal jen typicky střižený knír. Mumlal si cosi o prozřetelnosti. Hitler sebou mírně trhl, protože si tento zubožený muž napůl při smyslech myslel, že je v cele sám, když se najednou ozval z druhého koutu místnosti posměšný hlas: „Prozřetelnost. Znal jsem muže, který též hovořil o prozřetelnosti. Byl mnohem moudřejší než ty. A i jeho čas už nadešel.“
Se zachrapláním se Hitler namáhavě postavil a přes oteklé oči mžoural na postavu stojící před ním. Vůbec ji neslyšel vcházet dovnitř. Po okamžiku se jeho zrak zostřil a on v přítmí rozeznal rysy té osoby. V jeho cele stál muž s kravatou v černém kabátě, mohlo mu být tak kolem čtyřiceti let. Měl blond vlasy a na nose mu seděly kulaté brýle. „Kdo jste?!“ vyštěkl polohlasně vůdce někdejší NSDAP. „Když ti to povím, myslíš, že ti to v něčem pomůže? Nedokázal bys to ani pobrat.“ odvětil klidným, ale chladným tónem muž. Hitler se na něj tázavě podíval. Muž se otočil, přešel k oknu a vytáhl cosi z kapsy, a otočen k Hitlerovi zády pokračoval: „Tak jsi to zkusil podruhé, že? Vážně sis myslel, že znovu budeš mít takové štěstí?“
„Udělal jsem to pro Německo.“ odpověděl vzdorovitě Adolf. „Pro Německo.“ zopakoval po něm posměšným tónem muž. „Jistě si to myslíš. Ale někde uvnitř sám musíš tušit pravdu. Horké hlavy jako ty vždy napáchají více škody než užitku. Nemohu tě nechat kazit mi můj plán.“ „Jak to myslíš? Jaký plán?“ „Mám jako cíl něco mnohem většího, než co ty dokážeš vůbec vymyslet. A ty mi nebudeš stát v cestě. Nejsi mi k užitku. Lidé jako ty umí jenom ničit. Ne, Německo tě nemůže potřebovat.“
Zbídačený Hitler ztratil trpělivost a vykřikl „Jsi lhář! To ty jsi přišel všechno zničit!“ s těmito slovy a s vypětím posledních sil se vrhnul na muže. Ten byl však rychlejší, víc, než by do něj kdokoliv řekl. Mrštně se otočil zpět k Hitlerovi a namířil mu do obličeje pistoli, kterou už několik minut svíral v ruce. Hitler se jej nestihl ani dotknout. V okně věznice se s krátkým zábleskem ozval výstřel. Pak vše utichlo.
Podzim 1940, Praha
V Praze se na podzim roku 1940 sešla další konference unijních zemí. Od první konference v roce 1929 se zde scházeli jejich představitelé pravidelně, aby koordinovali další postup. Tentokrát schůzku doprovázela tíživá atmosféra. Do oken budovy unijního sněmu bubnoval déšť, jako by příroda tušila blížící se válku. Edvard Beneš zde byl se svými kolegy již od rána. Vše se muselo připravit. Od poledne se začal unijní sněm postupně plnit delegáty z dalších zemí. Byly asi tři hodiny odpoledne a začátek konference byl zde. Beneš pozoroval, jak do hlavního sálu přišel říšský kancléř Konrad Adenauer. Po jeho pravici šel další Němec, kterého Beneš dobře znal.
Byl to muž, který byl přítomen na každé jedné konferenci již od roku 1929 a na spoustě dalších jednání. Jeho blond vlasy se jemně vlnily v průvanu z chodby a jeho kulaté brýle značily vysoký intelekt. „Zvláštní muž,“ řekl Beneš svému kolegovi. „Za celých jedenáct let, co ho vídám, jako by ani o den nezestárl.“ „Někteří lidé mají štěstí, že vypadají dlouho mladí, pane prezidente.“ Odpověděl mu mírným hlasem ministr zahraničí Masaryk. Jak se během těch let stalo postupně zvykem, Němci měli při konferenci první slovo.
„Vážení delegáti,“ začal muž s kulatými brýlemi svůj proslov. „Cítím, že je zde napjatá atmosféra. To naprosto chápu a odpovídá to situaci. Je dobře, že jste ve střehu. Než však přejdeme k řešení problémů, dovolte mi vás pochválit. Před několika lety jsme se dostali z nejhorší fáze ekonomické krize. Nyní, po letech společné usilovné práce, mohu hrdě prohlásit, že poslední známky krize jsou pryč!“ sálem se ozval nadšený potlesk. Muž zvážněl.
„Nyní nás však čekají nové výzvy. Viděli jsme dost a již není pochyb, že Sovětský svaz si chce ukrojit pořádný kus našeho území. Chce celé východní Polsko, chce Podkarpatskou Rus a možná i další kořist. V posledních pěti letech jsme postupně na tuto možnost začali připravovat naši společnou armádu. Nyní musíme sešlápnout plyn. Unie se musí ježit zbraněmi tak, aby si SSSR dvakrát rozmyslel zaútočit, a pokud ano, tak aby si vylámal zuby. Více k tomuto plánu nám poví ministr obrany plukovník Emanuel Moravec.“ To byla další změna. Doteď vždy mluvil po Němci český prezident. Beneš to však prozatím přešel. Moravec, holohlavý muž statné postavy, legionář z Velké války, se postavil k řečnickému pultíku a začal.
„Pánové, situace je vážná. Jste však v dobrých rukou. Zvýšili jsme produkci tanků a letadel. Z našich výrobních linkách každý rok vyjedou stovky a tisíce těchto strojů. Ve velkém také vyrábíme pušky a samopaly, děla a obrněné transportéry. Při hranici Polska se SSSR jsme též začali budovat již před lety několikařadové opevnění. Jeho dokončení očekáváme v roce 1941. V posledních třech letech přesouváme výrobu do podzemí, aby byla skryta před ruskými bombardéry. Důležitá bude i naše nová mezinárodní politika. S baltskými státy jsme, jak víte, uzavřeli minulý měsíc obrannou alianci. Litva dokonce přistoupila na jednání o vstupu do Pražské unie.
Na území Klaipedy vznikne nová autonomní oblast, tak jako v posledních letech vznikly v Sudetech, Polském koridoru, Lužici, Lemkovském regionu a na jižním Slovensku. Litevci souhlasí, provedou ústupky a my je výměnou za to ochráníme. Musíme ale nasměrovat naši pozornost i do našeho nitra. Sovětský svaz používá naše komunisty k destabilizaci unie. Tito lidé jsou nebezpeční vlastizrádci. Doporučuji pozatýkat jejich vedení, měli jsme to udělat už dávno. To je zatím ode mě vše.“ Blonďatý Němec poděkoval panu ministrovi. Následně se u pultíku vystřídali Poláci, Rakušané a Maďaři, dojednávaly se už jen dílčí povinnosti každé členské země v obranné politice.
Už se stmívalo, když se delegáti odebrali na hostinu. Edvard Beneš vyrušil blonďatého Němce, když se na něčem zrovna domlouval s říšským kancléřem v hloučku Němců. „Pane zástupče, mám obavy ohledně pár věcí, které na konferenci nezazněly.“ Oslovil jej Beneš. Němec se na něj podíval, s mírným úsměvem, ale na očích mu bylo vidět, že se na nového českého prezidenta díval s mírným despektem. S T. G. Masarykem si rozuměl daleko více. „Pane prezidente, jaképak obavy?“
„Do Československa od roku 1929 přišly celkem další tři miliony Němců. Nejdřív jeden a pak další dva po roce 1935. Jistě, jsme za ně vděční, pracují tu a společně s námi budují vlast. Především váš plán na sdílené pracovní pozice a poloviční úvazky naše ekonomiky udržel v chodu během nejhorších let krize. Ceníme si též toho, že jste se vypořádali s nacistickou hrozbou. Ale naše integrace nadále zrychluje a nyní někteří lidé u nás mohou mít pocit, že naše slovanská kultura se vytrácí. Možná proto u nás rostou komunistické tendence. Represe podle mě vše jenom zhorší. A byl bych velice nerad, kdyby naši lidé umírali na frontě a kdyby naše města byla bombardována Rusy.“
Blonďatý muž se blahosklonně usmál na Beneše. „Copak Praha teď neřídí území tak velké, jak jste si nedovedli představit před rokem 1929 ani v těch nejdivočejších představách? A naše, tedy i vaše armáda, kdy byla tak silná a věhlasná jako dnes? I to se stalo díky tomu, že my víme, jak vládnout. Hitler byl pomatenec se schopností pomást mnohé další. Byl nebezpečný a my jsme jeho hrozbu eliminovali. Lidé jako Krupp, Schacht, Henlein a nakonec i Hlinka a Moravec, by nyní energicky pracovali proti vám, nebýt nás. My jsme vyřízli nádor a zbytek jsme uzdravili. Nyní jsou to vaši spojenci.
To samé musíme udělat s komunisty. Není nic jako dvojí metr na fanatiky. Vyřízneme komunistický nádor, tu zhoubnou karlínskou buňku, a dělníci budou pokojně pracovat pro naši obrannou mašinérii. Nemusíte mít obavy, pane prezidente. My víme, co děláme. A dokud jsou zde rozumní lidé, kteří nám naslouchají, tak to ví i unie.“ Pozdě v noci Beneš odjížděl z konference zachmuřen. Hrozí válka a represe vůči obyvatelstvu. Snad se tato bouře přežene a cena nebude příliš vysoká. Po dnešku už nemohl popřít, že je jenom figurka na větší šachovnici, a co se má stát, tomu on nezabrání. |
| Bratři a sestry |
 27 |
|
|
