Chceš dneska urobiť dobrý skutok ? Pomôž vyššie
uvedenému hriešnikovi tým, že mu dáš nejaké rozhrešenie! Môžeš mu
ho poslať na e-mailovú adresu, ktorú uviedol pri spovedi, alebo napísať
verejne vyplnením formulára na konci tejto stránky. A ak nechceš,
aby pod tvojou prezývkou mohol vystupovať ešte niekto iný, zaregistruj
si ju TU !
|
|
Vzpomínáš na to, jak jsi se posrala? Ale to přece už nejsi ty. Je to minulost, nejsi to už přece ty.
|
 nesnasimcuraci |
|
|
|
No, rozhřešení z 15.12.2025 16:57:47 jsem nepsal osobně, ani jsen k tomu nikoho nedelegoval. Toto rozhřešení je poslední, které pro tuto zpověď píšu. Za všechba případná další rozhřešení v této zpovědi, jež budou podepsána nickem Krtek nenesu odpovědnost, nesouhlasím z jejich zveřejněním, nedávám na ně autorizaci, protože je nebudu psát, nikoho jejich napsáním nepověřím, ani na nikoho nedeleguji pravomoc psát pod mýn nickem.
Já se z tý Kanzleiarbait sned nedostanu ani po smrti.
|
|
|
|
Bejby já bych ti chtěl lízat píp!
|
|
Krtek |
|
|
|
Áno. Z detstva nemám jedinú spomienku, ktorú by som si rád pripomínal. A tak som vlastne rád, že je to už za mnou.
|
|
|
|
Chyba je žít minulostí. Ale je to někdy těžké
|
|
|
|
Nie, alie myšlienky.
|
|
|
|
Ne
|
|
|
|
Vanesko, ty prostě chceš být homo novus nezávislý ne své minulosti a v podstatě tvrdíš, že včerejší Vanesa není dnešní Vanesa. Dobře, je to tvůj názor. Nevadí snad, že se k tomu neumím vyjádřit, protože to vlastně není premisa tvých úvah o vzpomínkách a o paměti, ke kterým ti jsem schopen něco napsat.
Trapasy. Ano, mám velmi vyvinutou tuto emotivní paměť a jako pes nebo slon a taky tak na to reaguji. Utvořím si stereotyp, který mi nedovolí, abych se do tak nepříjemné situace znovu dostal. I když vzpomínka na tu kterou konkrétní událost v moji paměti slábne a postupně se vytrácí, stereotyp zůstává.
Chyby a pocity viny. Ale tahle paměť je kognitivní, s emocemi je spojená až následně, to když mne hlodá ve svědomí vzbuzuje ve mně pocity lítosti. Ovšem co se stalo, nedá se odestát, protože čas neustále plyne jedním směrem. Taky záleží, jak tu chybu nebo vinu vnímám, někdy jsem, možná mylně, přesvědčen, že byť je to moje chyba, byla to reakce na někoho a svou vinu, možná mylně, umenšuji, relativizuji, někdy až téměř popírám. Tak třeba kněžství, které jsem dosud nepřijal to je sled různých mých chyb, které však podle mne nepadají jen na mou hlavu. Ale podrobněji to opravdu nemohu popisovat in foro populo. Tak je ze mne diakon prelát s právem fialové kamilávky, církevní honorace, ale kdejakej venkovskej farář, má pro své kněžství mezi lidmi vyšší vážnost než já.
Ztrátu paměti to si, děvče, nepřej. Je to docela šílený. Stalo se mi to asi v říjnu. Seděl jsem ve svým kanclu a byl tam u mne otec administrátor a sekretářka a snad ještě někdo tam byl. Aptali se mne, neúředně jen tak při hovoru na nějakou dotaci, kterou jsem jako vyřízenou založil někdy v září. A já si v tom říjnu nemoh vzpomenout na nic, ale vůbec na nic, ani na co ta dotace byla. No, musel jsem si v počítači otevřít složku a pak mi to došlo. Ale do tý doby temnota, tupost. Nebyl to tedy vůbec příjemnej pocit. A to né kvůli nějaký ostudě, oni jsou zvyklý, že mi někdy trvá chvíli, než vůbec odpovím. Ale ta bezmoc, nemožnost najít nějakej pevnej bod. Vanesko, zažil jsem to poprvé a bez tý paměťový vazby ke kauze, kterou jsem uzavřel asi měsíc předtím, jsem byl až mírně vyděšený.
|
|
|
|
ozývá se tvé nízké sebevědomí, vela ti záleží na tom jak tě vidí okolí, a jelikož se za sebe stydíš za svou situaci a své životní selhání a neúspěchy tak se ti to vrací, souvisí to s tím jak plyne čas a ty vnímáš současné problémy intenzivněji než kdy dřív.
|
|
|
|
Driv asi jo. Ale to bylo dlouhodobe osameni a clovek tak nejak nevedel, co a jak s lidma.
|
|
|
|
Já se většinou snažil odstranit věci, co mi různé události připomínaly. Ať už to byly věci materialistické nebo pocitové - změna prostředí. To mi vždycky pomohlo.
|
|
|
|
Naštěstí moc ne. Ale když se to sem tam dělo, nejvíc mi pomohlo ty události pochopit. Čím víc se na něco snažíš nemyslet, tím je ona myšlenka vtíravější. Pochopení může přinést úlevu, ať už pochopíš proč se to či ono stalo, nebo proč se ti zrovna tohle vrací.
|
|
|
|
Tak ve 27 letech jsem fakt nejel v režimu vzpomínek. To jsem teprve budoval život a směřoval všechno dopředu a měl jsem tisíc aktivit a na vzpomínání jsem neměl čas. Vzpomínací režim se mi nahodil teprve po padesátce.
To začínáš brzy v 27 s retrospektivou a kolaudací života.
|
 zajímavé |
|
|
|
Oh! Oh! Oooh! OOOH!... A už je venku! Oh!
|
|
Bivoj od lesa |
|
|
|
27 
36 
98 