Odkiaľ usudzuješ, že fandím Rusku? Nefandím ani jednej strane, to neni futbalový zápas. Ale chápem, ty si ideš svoje. Keby napíšem vetu "Rusi sú ekonomicky na dne, okrem Moskvy tam nič nefunguje, ale zatiaľ nehľadujú" tak usudzuješ, že som proruský. Ok

Není zač Já si myslím, že je vlastně docela jedno, o čem ten hovor bude. Jen to nesmí být téma, které by chtěla probírat jen s bližšími lidmi. A pokud si bude chtít povídat, prostě ti s tím pomůže a konverzace bude plynout sama. Takže okolí, kolik jí tam chodí lidí, jestli je na brigádě, jak se jí tam líbí...

Je vidět, že se snažíš spoléhat jenom na fyzickou sílu. Ignoruješ Boha.
To proto, že falešný bůh tohoto věku ti oslepil myšlení, aby ti nevzešlo světlo evangelia slávy Krista, jenž je obrazem Božím.
Vítězit je třeba skrze Krista, který panuje.

Když zůstaneš ve slově Ježíše Krista, tak jí poznáš.

Potřebuješ nálezt pravdu, pak se zbavíš svých duševních problémů.

Mandlový plátek: Mám to podobně, já začal cítit úzkosti asi v 16 letech a od té doby se to jen prohlubuje a to, co se děje okolo, mě ničí ještě více. Poslední dobou nedovedu skoro vůbec prožívat radost a štěstí. Zamilovanost je hezká věc, nicméně když jsem byl následně odmítnut, tak se to opět zhoršilo. Ne náhodou se mi to stalo v roce 2020.
Pomáhá mi snad jen čtění, sledování filmů a seriálů, hry a nějaký ten sport. Jinak mě všechno akorát sere.

Hele nevím, jestli je to u mě o uniknutí z šedé reality. Spíš mám v genech neschopnost cítit se v pohodě a dotýká se to nejen duše, ale i celého těla (příšerné slabosti). Je to od dospívání neměnný stav, výjimkou byla zamilovanost, při té jsem se cítila konečně hezky, snad jako normální zdravý člověk, ale bohužel se nezamilovávám často. Jak je to u tebe?

Mandlový plátek: Tak to jsem rád, že jsem našel někoho, kdo to vidí podobně. Také si rád popovídám. Třeba o tom, jak se dá z této šedé reality uniknout...

Četla jsem tvou diskuzi a cítím stejný zmar. Je to hrozně nesnesitelný pocit, který nemá konec. Chtěla jsem si aspoň s tebou popovídat.

Mandlový plátek: Nic moc, proč se ptáš a kdo jsi?

Ahoj, jak se máš?

Jen jsem šel tak kolem a napadlo mě zeptat, jestli se od naší poslední debaty (viz níže) něco změnilo?

Zdravím, i já jsem vám odpověděl.

Ahoj, nepamatuješ si mě, ale dřív jsme si psali hodně. Jak ti jde teď život? Už rodina nestojí za hovno? Uspořádal sis život podle sebe? S bratrem jste v pohodě?

Nemáš vůbec zač, bála jsem se, abych se Tě nedotkla, tak jsem ráda, žes to vzal v pohodě. Jak už jsem psala dřív, máš v sobě jistou sebereflexi, která je sympatická a drží Tě od sklouznutí do toho nejhlubšího bahna. Zase ale ta nenávist, která je zřetelná například i v tom, jak se vyjadřuješ o špekatých holkách, ta vůbec sympatická není a ta Tě stahuje níž a níž...... ale co, každý jsme nějaký. Drž se

Přemýšlel jsem co s tvým problémem. Pokud je tam alespoň zbytek schopnosti se zastavit, tak to není ztracené. Mohl bych ti říkat, aby ses kontroloval, ale když tam ten vztek je, tak tam je a bude ti brát trpělivost a schopnost zvládat jiné věci. Povím ti tedy takovou hypotetickou situaci a byl bych rád, kdyby ses zamyslel nad tím, jak by ses v takové situaci cítil a zkusil to sepsat. OK?

Představ si, že bych přivedl nějakou holku, kterou jsi nikdy neviděl, která ti nikdy nic neudělala a řekl bych ti, že já máš povědět všechno co k holkám cítíš. Bez kontroly. Prostě bys ze sebe dostal úplně všechno, co tam je. Ona bude poslouchat a nebude se bránit. Nebude s tebou v tu chvíli diskutovat, prostě tě bude jen poslouchat. Žádné oči v sloup, žádné kyselé ksichty, žádné náznaky toho, že čeká až sklapneš. Bude prostě jen pozorný a vnímavý posluchač.
Ty budeš moci klidně chodit po místnosti, křičet, být nasraný, vztekat se - můžeš úplně cokoliv krom toho jí uhodit. Skončí to až když ze sebe dostaneš všechno, když už nebudeš mít co ze sebe dostat

Dokázal bys jí všechnu tu špínu, kterou jsi na holky naházel, všechno to co tě žere a sere, všechen ten vztek a bezmoc - dokázal bys to na ní hodit?
Ať už ano nebo ne - jak by ses cítil až bys skončil? Ulevilo by se ti? ne potom, ne dlouhodobě, ale v ten okamžik

Nemyslím to nijak sarkasticky, je to zcela upřímný a vážně myšlený dotaz. Nehledej v tom nějakou past. Neotřískám ti to o hlavu. Pouze upřímně odpověz.

Mě by rozhodně odradila spíš ta nenávist, která se Tě zmocňuje, když dojde na tato témata, než stydlivost a nerozhodnost (stydlivá a nerozhodná jsem taky ).
Jestli jsi zažil jen 10 přímých odmítnutí, jak jsi psal v nějaké své předchozí zprávě, tak to mi nepřijde nijak mnoho. I když chápu, že když to odmítání není proložené přijetím, musí to být frustrující. A při čtení Tvých starších zpovědí mě napadlo taky to, jestli nemáš moc vysoké nároky. Hodně mužů po neúspěchu u žen své nároky snižuje... ale zase chápu, že když o nějakou obyčejnější nebo podprůměrně hezkou holku nestojíš, tak se to těžko láme přes koleno. Jen si pak nenamlouvej, že by o Tebe žádná nestála - třeba stála...

Počkej - kdo tě ponižoval a čím?

Všimni si struktury zprávy, kterou jsi mi napsal. Nejdřív píšeš celkem v pohodě, pak se dostaneš k tomu, že možná tedy připíšeš něco negativního abys úplně nevzdal své pozice a pak jako když foukne vítr do ohně zapomeneš všechno co jsi psal o několik řádků výše a už jsou to zase špíny.. jasně - vzpomínky zapůsobily, vytáhlo to tu vnitřní nenávist, ale není to spíše o práci s trpělivostí a vlastním klidem? Zkus si představit, že jsi sportovec, ale nesoutěžíš ve fyzických disciplínách, ale v mentální disciplíně "neztrácet kontrolu" sám nad sebou.