Ahoj, odepisoval jsi mi na mou zpoved (Prázdnota a smutek)
Děkuji ti. Ráda bych si -pokud to nevadí- trošku popsala. Jde o to, že jsem na to všechno zůstala tak nějak sama. Nikdy bych nenapsala, kdybychom se znaly osobně, ale prostě to ze sebe musím dostat. Přijde mi, že můj život byl a je jedna velká katastrofa. Zažila jsem už hodně desivych veci a zlomilo mě to. Moje děsivé zkušenosti začaly asi před čtyřmi lety. Tenkrát jsem ležela na vážnou nemoc na kapackach a nevypadalo to se mnou ani trochu dobře. Sotva jsem se postavila tak jsem omdlela. Do teď mám z kapacek hrůzu a ruce si instinktivně zakrývám.
Potom tu bylo vyhrožování mé doktorky, že mě pošle do léčebny, jestli nezacnu jist víc. To bylo minulý rok v červnu. Kvůli tomu začalo mé řezání, protože jsem si představila blázinec a zhroutila se.
V září minulého roku se mě pokusil znásilnit úchyl.
Potom byly vyčerpávající a desive výslechy na policii, kdy mi přišlo, že nemají žádné pochopení a vůbec se nikdo nezajímal o to jak se cítím ale pořád jsem tam mluvila jen o to co mi chtěl udělat a byla jsem den ode dne víc v háji.
Potom přišly pomluvy.
Pak už jsem se na vše kromě školy vykašlala a začínala propadat depresím, úzkostem atd.
Dodělalo mě zlomené srdce a teď mám pocit, že nikam nepatřím, nic nejsem a nejlepsi by bylo, kdybych tu nebyla. Nechci tu totiž už být, nemůžu přestat myslet na sebevraždu a začínám mít poruchy spánku. Někdy nemůžu ani vstát z postele je mi prostě opravdu zle.